O knize: 1996 / Plotinus (starověký - řecký Πλωτινος) (nar. 204/205, Lycopolis, Egypt, Římská říše - d. 270, Minturni, Kampánie) - starověký idealistický filozof, zakladatel novoplatonismu. Systematizované Platónovo učení o ztělesnění triády v přírodě a prostoru. Definoval Božství jako nevysvětlitelnou prvotní esenci, stojící nad vším chápáním a dávající vzniknout veškeré rozmanitosti věcí prostřednictvím emanace („vylití“). Pokusil se syntetizovat starověký polyteismus s myšlenkami Jednoho. Rozpoznal doktrínu metempsychózy, na níž založil mravní učení života. Rozvinul soteriologii novoplatonismu Narozen v Lycopolis v Dolním Egyptě. Mládí prožil v Alexandrii, svého času v jednom z největších center kultury a vědy. V letech 231/232-242 studoval u filozofa Ammonia Saccase (jehož žákem byl také Origenes, jeden z učitelů křesťanské církve). V roce 242, aby se seznámil s filozofií Peršanů a Indiánů, doprovázel na perském tažení císaře Gordiana III. V roce 243/244 se vrátil do Říma, kde založil vlastní školu a začal učit. Zde se vytvořil okruh jeho stoupenců, sdružující představitele různých společenských vrstev a národností. V roce 265 se pod záštitou císaře Galliena neúspěšně pokusil realizovat myšlenku Platónova státu - založit město filozofů, Platonopolis, které by bylo centrem náboženského rozjímání. V roce 259/260 již ve stáří začal písemně zaznamenávat vlastní učení. Plotinovy ​​fragmentární poznámky posmrtně upravil, sestavil a vydal jeho žák Porfyrij. Porfyr je rozdělil do šesti oddílů, každý oddíl na devět částí (odtud název všech 54 Plotinových pojednání – „Enneads“, αι Εννεάδες „Devítky“»).